Nějakou dobu jsme byli blízcí přátelé. Potkal jsem ho v hudebních nástrojích u Tykače na Masarykově třídě. Seznámili jsme se, a já zjistil, že je to hudebník – profesionál, který pověsil kytaru na hřebík. Po čase došlo na společný jam, Miloš hrál blues s takovým citem pro tón a frázi, byl jsem z něj úplně paf. Dva roky pak učil v K-studiu (2001-2003), mezi žáky byl velmi oblíben. Srdce ho však táhlo jinam – chtěl znovu hrát – a to se mu nakonec na sto procent splnilo.

Naše se cesty se rozešly, ale přesto mám v sobě tolik vzpomínek, jako bychom spolu kamarádili už od dětství. Někde uvnitř jsem tajně doufal, že se naše dráhy znovu protnou, ale nedošlo k tomu. Strašný pocit, vymazat člověka z mobilu, neboť naděje na spojení už není.

Mnohokrát jsme s Milošem diskutovali o smyslu bytí na této planetě… „Jsme jenom dvě ztracené duše plovoucí v akváriu rok za rokem, běžící přes tu stejnou starou zemi; co jsme našli? Tytéž staré strachy…“ Jeho strachy časem nahradila naděje a víra v nebe. A tak i když mám naději, že v budoucnu se naše cesty opět spojí, přesto mi tu bude chybět… „Moc bych si přál, abys tu byl…“