„…Jsi mladý a život je dlouhý, je spousta času k promrhání
A jednoho dne si uvědomíš, že uplynulo dalších deset let
A přitom ti nikdo neřekl, kdy máš vyběhnout, zmeškal jsi startovní výstřel
A tak běžíš a běžíš, snažíš se chytit slunce, ale to už zapadá
A obíhá okolo, a zítra ráno ti zase vpadne do zad
To slunce svým způsobem stále stejné, ale ty jsi starší
Dech se ti krátí, každým dnem blíže smrti…“  (www.pinkfloyd.cz)

Všichni podléháme změnám času, ať se nám to líbí, nebo ne. Do dvaceti to ještě jde, ale pak se začínáme s nostalgií ohlížet za dětstvím, které podezřele rychle uteklo. Ve čtyřiceti vzdycháme, jaké to bylo v pětadvaceti a cítíme se opotřebovaní. V šedesáti už víme, že to máme v podstatě „za pár“. Přitom uvnitř každého člověka hoří touha po věčnosti. Bojíme se smrti a myšlenky na ni vytěsňujeme tak důsledně, že své zemřelé příbuzné raději přenecháváme ke zpopelnění institucím. Žádný obřad, žádná pohřební hostina, žádné vzpomínky a vyrovnání se z odchodem blízké osoby. Proč tu vlastně jsme? A kam směřujeme? Věčná otázka… Pozoruhodný úhel pohledu nabízí  N. T. Wright a jeho kniha Překvapivá naděje (Biblion 2018). Úryvky z této knížky, které mě zaujaly (a jejichž vzorek najdete v pdf.), mohou zájemci přiblížit obsah knihy i autorův záměr vyprovokovat čtenáře k přemýšlení.
178 kBPřekvapivá naděje (01)