Osobní
„There were footprints in the snow / You’d come ’round late at night / You knew the door was always open / but you never came inside…“
Na zdech domů, na sloupech veřejného osvětlení, na chodnících a kdoví kde všude ještě se objevil nápis „Crazy“. Chvíli jsem pohoršeně nadával na „bláznivého“ pisatele a přemýšlel, čím barvu z naší zdi odstraním. Po chvíli mi to docvaklo. Každý z nás zanecháváme stopy. Možná byl tento zoufalec tak frustrován životem, cítil se tak osamělý a odmítnutý, že ze sebe ten vztek potřeboval nějak dostat – a tak se prostě „podepsal“. Možná ho hnala touha po pomstě celému světu, možná neměl daleko k tomu, aby mu z té bolesti a prázdnoty hráblo. Všichni zanecháváme stopy. A následujeme stopy jiných. Kam nás vedou? Jakou stopu zanechávám svým životem já? Koho šlépěje následuji? A kdo bude nacházet ty mé?
Jedním z inspirativních lidí je pro mne Bono Vox z kapely U2. Říká o sobě: „Jsem člověk z kapely, pisálek, co kouří doutníky, pije víno a čte Bibli. Vejtaha (smích)…, kterej rád maluje obrazy toho, co nemůže vidět. Manžel, táta, přítel chudých a občas i bohatých. Aktivista, obchodní cestující s myšlenkami. Šachista, rocková hvězda na půl úvazku, operní zpěvák v té nejhlasitější lidové kapele na světě. Co ty na to?“, vrací (s úsměvem) otázku tazateli, kterým s ním dělá rozhovor pro knihu. Vyšla už dávno, ale stále ji považuju za skvělou a obohacující! Doporučuji! Níže jsou k dispozici některé Bonovy výroky. Časem jich bude víc. Třeba vás pobaví i přivedou k zamyšlení.