V pondělí 18. dubna odpoledne se v prostorách Kytarového institutu Františka Chaloupky uskutečnil workshop s legendárním kytaristou a hudebním skladatelem Michalem Pavlíčkem (Pražský Výběr, Stromboli, BSP,…). Místnost byla doslova přeplněná zájemci různých věkových kategorií – od kluků do 15 let přes mladé muže i dívky až po seniory. Michal Pavlíček čas workshopu naplnil vyprávěním o svých zkušenostech na kytarovém bitevním poli, aby posluchače povzbudil ke hledání vlastní osobité cesty – jakkoli je to v dnešním hudbou přehlceném světě nesnadné. Předvedl svůj pedalboard, zdůraznil práci s dynamikou a tónem, ukázal preferovanou techniku levé i pravé ruky a inspirován v minulosti Milesem Davisem, vyzdvihl způsob improvizace vybočující z obvyklých pentatonických klišé. Zodpověděl mnoho dotazů a byl k dispozici i chvíli po akci, než se odebral k přípravě večerního koncertu s Monikou Načevou a smyčcovým kvartetem v Mahenově divadle.

Nejlepší vtip pro manželky elektrických kytaristů: „Konečně mám vyřešený zvuk!“. Rozuměj: právě jsem koupil „TEN aparát, TU krabičku, TEN kabel, vyřešil jsem TEN pedálový kufr…“ Co bude za týden, za měsíc či za rok v onu šťastnou chvíli není vůbec podstatné – TEĎ mám konečně TEN vytoužený zvuk.

Od svých zhruba dvaceti let, kdy jsem vydělával jakési peníze, jsem šetřil na kytary a nádobíčko. Moje první elektrická kytara se jmenovala Vikomt, byla to jednosnímačová čs.verze Fender Telecaster. Opravdu nebyla dobrá, při vší úctě ke sběratelům – ale bylo mi 16 let, chyby jsem nevnímal. Stála 1130,- Kčs.  Po další kytaře značky Diamant (hořovická verze LP), se kterou jsem obehrál už celou řadu „kšeftů“, přišel na řadu „konečně originál“ – Gibson SG Firebrand. Srdeční záležitost, ani nechtějte vědět, kolik stála… O „definitivních“ aparátech a efektech, které jsem vlastnil a opět prodal, nemá smysl psát, byla by to dost dlouhá řada. Pro ilustraci můžete nahlédnout do vývojové řady mých pedalboardů, které jsem počal zarputile vyrábět před asi 15 lety. Pokud jste kutilové, doporučuji neztrácet čas hledáním slepých uliček, raději cvičte a hrejte. Jestliže neumíte vzít pilku a šroubovák do ruky, pak jste ti šťastnější – neztrácíte čas v dílně a jenom hrajete (ale zase potřebujete vydělat nějakou korunu :-)

Nějakou dobu jsme byli blízcí přátelé. Potkal jsem ho v hudebních nástrojích u Tykače na Masarykově třídě. Seznámili jsme se, a já zjistil, že je to hudebník – profesionál, který pověsil kytaru na hřebík. Po čase došlo na společný jam, Miloš hrál blues s takovým citem pro tón a frázi, byl jsem z něj úplně paf. Dva roky pak učil v K-studiu (2001-2003), mezi žáky byl velmi oblíben. Srdce ho však táhlo jinam – chtěl znovu hrát – a to se mu nakonec na sto procent splnilo.

Naše se cesty se rozešly, ale přesto mám v sobě tolik vzpomínek, jako bychom spolu kamarádili už od dětství. Někde uvnitř jsem tajně doufal, že se naše dráhy znovu protnou, ale nedošlo k tomu. Strašný pocit, vymazat člověka z mobilu, neboť naděje na spojení už není.

Mnohokrát jsme s Milošem diskutovali o smyslu bytí na této planetě… „Jsme jenom dvě ztracené duše plovoucí v akváriu rok za rokem, běžící přes tu stejnou starou zemi; co jsme našli? Tytéž staré strachy…“ Jeho strachy časem nahradila naděje a víra v nebe. A tak i když mám naději, že v budoucnu se naše cesty opět spojí, přesto mi tu bude chybět… „Moc bych si přál, abys tu byl…“